Chceme li se dopátrat proč a za jakých okolností vznikl nápad vybudovat otevřené venkovní divadlo, amfiteátr v Rýmařově – Janovicích v areálu dnešního kempu Indiana, musíme jít v čase o dobrých 15 let naspět. Myšlenka vytvoření divadelní scény vznikla jako obohacení a završení tématicky pojaté westernové soutěže s bičem, jakéhosi bonusu či třešničky na dortu pro diváky i pro soutěžící.

V roce 2001 se v rámci slavnostního ukončení soutěže ,,Velké ceny Indiana Jonese“ v areálu Junácké chaty ,,na stráni“ uskutečnilo vůbec první divadelní představení, nebo spíše skeč scény z filmu ,, Dobyvatelé ztracené Archy“, na motivy stejnojmenné ságy o dobrodruhu s bičem. V tomto roce se vybudovala takzvaná ,,šibenice“ dřevěná konstrukce s uměle vytvořenou propastí, záchytným břevnem a doskočištěm s laminátovou maketou ,,kamennou koulí" a plátěnou kulisou nataženou na ocelové konstrukci. Vše jsme tehdy vyráběli sami, kulisy, kostýmy, dekorace, vše za vlastní peníze a za pomocí malého sponzoringu. Hlavním motorem bylo nadšení, představa uskutečnit něco neobvyklého a jedinečného, něco, co povýší soutěž a celou akci na ještě vyšší úroveň.

Uvést myšlenky v realitu se neobešlo bez spousty problémů. Stavby a malování kulis, svařování bezpečných konstrukcí, ozvučení, osvětlení scény, správné načasování začátku, herecká příprava scény. Pomáhali kamarádi, Skauti z rýmařovského střediska a to vše bez jakýchkoli zkušeností, to byly první krůčky k vytvoření skutečného divadla.

Za zmínku určitě stojí fakt, že jenom scéna ve které se hlavní hrdina zhoupne na biči přes uměle vytvořenou propast, (v hereckém obsazení Gina - Ladislava Šína) zabrala více než čtrnáct dnů příprav. Většinu času nakonec zabralo postavení nosných konstrukcí, vypočítání jejich správných rozměrů, sestavení scény, její osvětlení, ozvučení a doplnění o mnoho dalších rekvizit. To vše v režii jednoho člověka a party kamarádů z řad bafuňářů, skautů. V první řadě šlo o tvorbu hlavní rekvizity – zátěžového, speciálně konstrukčně řešeného biče, který musel v prověšení udržet, podobně jako horolezecké lano nápor 400 kilogramů. Tento bič se potom používal stejně jako na místě ponechaná hlavní dřevěná kostra mnoho let. Přípravu scény provázel ošklivý pád do ,,propasti“. Vše by bez notné dávky štěstí skončilo tragédií a to hned v počátku zkoušení. Kulisa propasti se záchytným trámcem měřila na výšku téměř 8 metrů, výška doskočiště byla 220 cm nad zemí, šířka propasti měřila 5 metrů, hercovo tělo tak letělo cca 3 metry nad terénem.

Pád po hlavě z této výšky by bez fyzické odolnosti hlavního aktéra, který kdysi prošel kaskadérským kurzem nedopadl dobře. Další zkoušky probíhaly vždy z jištěním a propast byla vystlána krabicemi a senem, které se na místě vždy posekalo a usušilo. Taktéž koule nebyla žádná dětská hračka. Ocelová konstrukce, kulatá síť z 10 mm tlustého drátu potažená laminátem a pískem vážila více než 250 kilogramů a valila se po dřevěných kolejích z výšky převýšení 6 metrů o délce dráhy 20 metrů, aby ve výsledku ,,ucpala“ východ z chrámu jako zátka. Na pečlivé zkoušení jednotlivých scén nebyl dostatek prostoru, jelikož většinu času zabraly přípravy soutěže a budování scény jako takové. Velký oříšek bylo samotné zastavení koule o kulisu vchodu do chrámu. Hrozilo nebezpečí, že koule projede chabou plátěnou kulisou do davu diváků. Vše nakonec po tradišním horečnatém chvatu příprav dopadlo na výbornou a scéna se uskutečnila bez ohrožení herců i přihlížejících.

A tak při premiéře skeče dne ….. 200.., před zraky více než 1500 diváků Indi úspěšně zasekl bič na trámec, zhoupl se přes propast do chrámu, kde ukořistil zlatou masku a poté v další scéně opět pomocí biče překonal propast spět, aby následně bič odsekl a utekl před valící se koulí do bezpečí. Tahle reálná scéna je doposud asi jediným skutečným světovým důkazem, že se tento trik dá reálně vytvořit. Vyvrací tak zažité, dodnes proklamované teze, že jde o neuskutečnitelný tah, zejména v následném odpoutání pevně namotaného biče na trámec. Několik let po sobě toto divadlo dokazovalo všem účastníkům soutěže o Velkou cenu Indiana Jonese pravý opak. Je tedy jasné, že se někdy v dávné historii tento husarský kousek někomu podařil a takto se dostal do legend. (Zorro, Indiana)

Hned v prvním roce si tato scéna získala mnoho nadšených fanoušků, což bylo důvodem, aby se vyvíjela řadu dalších let . V roce 2004 se za přispění Olomouckého a Moravskoslezského kraje podařilo získat dokonale provedené divadelní kulisy, které se v různých obměnách používají dodnes. V roce 2005 došlo k zásadnímu zlomu v režii tohoto zavedeného divadelního skeče a to přílivem nových aktérů z řad profesionálních herců Těšínského divadla.

Došlo k tomu po několikaměsíční spolupráci Ladislava Šína – Gina na Muzikálu Limonádový Joe, které pod režií uměleckého šéfa Milosava Čížka realizovalo Těšínské divadlo. Gin tady poznal svoji budoucí manželku Báru Niedobovou, která tehdy ztvárnila roli Winifred a taky spoustu dalších herců kamarádů. Scéna nabrala na akčnosti a profesionalitě, zároveň však po tomto pomyslném vrcholu nemohla nabídnout nic navíc. Úvodní skeč s legendárním zhoupnutím se na biči, útěku před valící se koulí a dalšími efekty byl od roku 2007 střídán na soutěži dalšími epizodami jak z filmu Dobyvatelé ztracené Archy, tak vlastní tvorbou. Diváci tak mohli v průběhu let shlédnout přestřelku v nepálské hospodě v boji o amulet boha Re, nerovný souboj v Káhirských uličkách, nalezení ztracené archy i setkání Indiany s Majklem Jaksonem. Po celou dobu jsme však naráželi na stále se opakující problém. Každým rokem se budovalo větší pódium, přibývalo rekvizit a lidí, kteří se do něj zapojovali. Neustálé, každoroční, více než desetidenní budování doslova ,,na zelené louce“ a následné několikadenní bourání scény a soutěžního prostoru, nakonec vedly k únavě všech, kteří se na realizaci tohoto projektu podíleli. O finanční zátěži z této činnosti vyplývající ani nemluvě. Rok 2012 byl rokem, kdy se na Stráni odehrála poslední tématicky vytvořená scéna a přišlo nevyhnutelné rozhodnutí, dále v této tvorbě v rámci soutěže o Velkou cenu Indiana Jonese nepokračovat.

Souběžně však v průběhu let došlo k dalšímu posunu ve vývoji naší divadelní činnosti a to zejména v založení mezinárodního westernového klubu Wild West Arts Club v roce 2004 dnes Western Arts Club. V rámci činnosti tohoto klubu vznikaly další umělecká vystoupení, ale také počin, který předznamenal další vývoj naší divadelní činnosti. V roce 2005 se podařilo zakoupit od města Rýmařova starou sanovanou skládku odpadu továrny Okal, dnes Rodinné domy Rýmařov, v prostorách starého Janovického lomu. Od této chvíle se s celým areálem počítalo jako s nutným zázemím pro další pokračování klubové i divadelní činnosti. Postupně se tak soustavnou prací měnilo dřívější smetiště v areál, kterému dnes vévodí divadelní aréna nazvaná podle lomové skály, La Skála. Během posledních let se podařilo vybudovat budovu westernové školy, která slouží jako klubové zázemí pro nejrůznější westernově laděné akce, arts westernové školy a také jako divadelní zkušebna. Od roku 2012 jsme z haldy odpadového kamene, která byla nasypána na okraji lomu, vytvarovali vedle lomové stěny násep, který se stal základem budoucí divadelní arény. Příbyly opěrné trámce pro lavice, vstupní brána, na vrcholu náspu kryté budky pro osvětlovací techniku a nezbytné kryté zázemí pro zvukaře. V červenci 2013 bylo konečně vybudováno betonové podium, na němž bylo o pouhý týden později 31.7 sehráno vůbec první divadelní představení kály, muzikál, Muž z Kraje La Mancha. Hned poté započaly další práce a to budování divadelní šatny. Celý projekt dokončení arény včetně dalších nezbytných prací by měl být hotov do konce letní sezóny 2015. Je potřeba také zmínit že v roce 2007 vznikl v Rýmařově divadelní spolek Pradivadlo, do nějž byli klíčoví lidé z WACa dnes i jeho vedoucí osobnosti od počátku zapojeni. Toto umělecky založené jádro se na divadelní produkci La Skály nejvíce podílí a to vlasními kusy, včetně zmíněné hry – muzikálu muž z kraje la Mancha.

Divadelní aréna La Skála je však určena také pro další představení, koncerty a umělecká představení. Její budoucnost je závislá na co nejvyšší kvalitě budoucích repertoárů. Možná se zase jednou její arénou ozve známá znělka a účastníci soutěže o Velkou cenu Indiana Jonese uvidí valící se kouli a mistrovsé zhoupnutí se na biči ve známe scéně. Bude to tak to nejkrásnější završení mnohaleté snahy vytvořit pro naše publikum něco navíc, něco, co nikde jinde neuvidíte.

PRADIVADLO Rýmařov, Barbora Šínová: „MUŽ Z KRAJE LA MANCHA“ 

Opravdu vrchol celé přehlídky, vrchol dvaceti let Žatvy. Už jsem tady viděl hodně dobrých představení, ale tohle bylo NEJLEPŠÍ! Doufám, že nebude platit „V nejlepším skončit.“ Nechtělo se mi nic psát, jen jsem si užíval od začátku až do konce a bylo mi moc líto, že ten konec přišel – poživačně bych se díval dál. A – nebo znovu. Je neskutečné, jak ten soubor vyrostl za dobu, po kterou je znám. Naprosto profesionální práce ve všem. Herectví, zpěv, hlavně ale posun v tématu předlohy, kdy se nehraje tolik o Cervantesovi, či Potulném rytíří. Hlavní nositelkou tématu je Aldonza (Dulcinea) a její boj sama se sebou, přerod. Je to představení nabité spoustou pozitivní energie a naděje, že vše se může v dobré obrátit. Ano, jsou to ideály, ale copak je špatné ty opravdové, lidské ideály zkusit žít? 

Hudební stránka inscenace skvělá. Scéna, kostýmy – naprosto ve stylu, nezatěžují zbytečnostmi, ale sdělují, Opět mizanscéna. Práce s těmi, kteří po většinu doby jen sedí, ale přitom jsou pořád v roli, ve hře, v ději – to je kus dřiny v režii. Už předehra, která není jen hudbou, ale je to jasná expozice postav, situace – a beze slov, jednáním! A ke konci Zrcadlový rytíř – přesně charakterizovaný kostýmem. Souboj výsostně choreograficky stylizovaný. Tohle představení ani chvilku nenudilo, nepustilo mě ze svých spárů, drželo až do konce.

Asi bych toho mohl chválit ještě moc – ale proč? Nic se nevymykalo z celku, všechno plnohodnotně zapojeno do jednoty žánru sdělovalo naprosto čitelně tu hlavní myšlenku. Jak to jen udělat, aby to vidělo co nejvíce lidí – a abych to mohl vidět ještě jednou i já (a ostatním to ukázat, a nebo jim o tom aspoň vyprávět?)